Milan Kovár

Strážce prahu                                                                               

Jednou z prvních životních zkušeností, které se nám dostane, je zjištění, že pro získání čehokoli hodnotného je zapotřebí vynaložit jisté úsilí. Snad se příliš nemýlím, budu-li tvrdit, že ona zákonitost nás v různých obměnách provází po celý život. Ten princip znají pohádky a s jeho esencí pracují i počítačové hry: chceme-li postoupit do vyšší hladiny, musíme překonat Strážce prahu.

Můj milý deníčku,                                                 

tak tady teď budeme nějakou dobu bydlet. Postupně sem nastěhujeme články z Blog.Respektu, kde se nám přestalo líbit.

Zatím je to útočiště, které považujeme, řekněme si to rovnou, za dočasné.

Útržky blaženosti                                                                             

Už mě chytli, už mě mají, už mě vedou.

Deníček z Yangshuo (IX)                                                                                

„...kdybych nepřišla, ani by sis nevzpomněl," zazněl povědomý hlas. Zazněl někde zblízka, někde vzadu za mnou, a možná, že taky trochu uvnitř. Plameny v krbu mírně pohasly a ohřáté portské hřálo ve skleničce, v dlani, i v žaludku. Zezadu přišlo teplo a pocítil jsem důvěrné splynutí. No jasně, je to ona. Už dlouho za mnou nebyla. Imagena.

Otisk vodopádu v kuchyni                                                       

Jedu večerem, auto hltá okresku mezi loukami a lesnatými vrchy. Na okraji mého zorného pole se krajina rozpíjí do rychlé šmouhy. Stmívá se. Vlhký asfalt je tak černý, až se zdá, že nemám světla. Svět se noří do podzimní tmy a po stráních se válí mlha. Pod palubní deskou modře zabliká a pípne mobil.

Deníček z Yangshuo (VIII)                                                                           

Je neděle a já lenoším. Tady je všechno jinak, ani to lenošení není, jak doma. Je škoda zůstat ležet a nevstávat před rozedněním. Vařím čaj, sedám na terasu – je teplé ráno a za chvíli vyjde slunce. V dlaních hrnek s voňavým horkým čajem, listuji v dojmech z posledních dní: jací ti Číňané vlastně jsou?

Deníček z Yangshuo (VII)                                                                             

„Kdo se chce jet podívat zítra do města Yongfu na festival?" – zeptala se po obědě Mei. Doma bych na žádný festival nešel, nechtělo by se mi. Ale v Číně je spousta věcí jinak: tak například já – vstávám brzy ráno, chodím brzy spát, jsem pilnější a mnohem zvědavější, někdy spím po obědě a na festival se mi chce, ačkoli nevím, o co vlastně jde.

Deníček z Yangshuo (VI)                                                            

Kde jsem to minule skončil... už si vzpomínám: zakládám v Číně novou domácnost a do výbavy jsem si koupil kolo.

Deníček z Yangshuo (V)                                                                                 

Vykročení k Sedmi hvězdám je jeden z pohybů jedné z mnoha sestav taijiquanu. Ale Sedm hvězd je také čajová plantáž poblíž města Yangshuo. Co bych to byl za čajomila, kdybych ochutnal a pil, ale nevyužil možnosti navštívit a spatřit, ba co více, možnosti být osobně přítomen sklizni?

Deníček z Yangshuo (IV)                                                            

Ráno: pocit, který jsem dlouho nezažil, naposledy v dětství: nevydržím v posteli, musím ven, ven, škoda každé chvíle. Všude je něco nového a zajímavého a podlehnout tomu lákání, zapomenutému a znovuobjevenému, je snadné, příjemné a vzrušující: ven!

Deníček z Yangshuo (III)                                                            

Nikdo nemůže čekat, že budu objektivní. Píšu ovšem pravdu a nic než pravdu; ale takovou, jakou vnímají mé čivy. A vážně podezírám sebe sama, že podobně jako onen student v jistém filmu pro pamětníky, také já mám choré čivy. Je to choroba velmi stará – jsem zamilován.

Deníček z Yangshuo (II)                                             

Dneska jsem se koupal v řece Li – ale po pořádku: řeka přišla na řadu až někdy odpoledne. Můj den začal ještě za tmy. Může za to má slabost pro sezení na terase s čajem.

Deníček z Yangshuo (I)                                                   

Ten odjezd byl takový, jaké by snad ani odjezdy neměly být. Všechno bylo napříč, na levačku a naopak: jde to, ale dře to. Ještě dvě hodiny před odjezdem autobusu na letiště jsem neměl sbaleno, ale odjezd autobusu z Brna do Vídně jsem stihl včas.

Pod taktovkou Wabiho Ryvoly a S&G       

Už mi nezbývá moc času.

Pět mystických zvířat                                             

Zatímco nepodařená mládež postává s bratry Nedvědovými u stánků na levnou krásu a příležitostně při tom kšeftuje s drogami, tihle divní patroni nepostávají. Ve skupinkách i jednotlivě provádějí v parcích a jiných klidných místech své zvláštní, těžko napodobitelné pohyby, připomínající zpomalený film. Pohybují se synchronně, jako by šlo o téměř dokonale secvičené vystoupení... a vydrží jim to hodiny. Vypadají nadmíru spokojeně: člověk by skoro řekl, že je v tom taky nějaká droga.

Jako že to nevíš                                               

Stíny byly ostré a tvrdé, jako vyřezané z černého papíru. Bílé ploché balvany odrážely záplavu světla. To světlo je rozpalovalo, tančilo v odrazech a projasňovalo koruny borovic i ze spodní strany. Slaně pryskyřičná vůně objímala svět. Došlápnutí bosou nohou na rozpálený kámen bylo na hranici snesitelnosti. Došlápnutí do trávy vedle kamene přineslo úlevu, ale jenom na chvíli.

Jitřní dar                                                                                         

Měl bych Ti dát jitřní dar. Znáš ten zvyk? Muž své panenské nevěstě po první promilované noci jako výraz poděkování a úcty daruje něco cenného: jitřní dar. Jako by to ani nebyl náš případ... nejsem Tvůj muž, nejsi má panenská nevěsta a to milování nebylo poprvé.

Taverna u Morcose                                                           

Starý Morcos si nervózně promnul tlusté prsty: už by tu měli být, ti Angličané. Objednali si na dnešní večer celou tavernu pro sebe, bude tu oslava narozenin. Sezóna pomalu končí, dobrý kšeft je pro malou tavernu, vystrčenou nad vsí, požehnáním. Budou pít, budou osahávat holky a budou hulákat až do rána. Ale co na tom: hosté už jsou pryč, a ten podivín, co sedí v rohu u stolu, bude za chvilku na padrť, jako vždy: láhev madeiry už je skoro prázdná.

O astrologii a Šejdullovi                                               

Snad se nedopustím příliš velkého prohřešku tím, že se rozepíšu na téma, které znám jen okrajově. Předem si vyhrazuji právo na omyl, o který si vědomě říkám už jen tím, že moje vidění věci je ryze subjektivní. Nemohu se však zbavit pocitu, že v diskusích mezi zastánci a odpůrci astrologie je zhusta vylévána příslovečná vanička i s dítětem: jakoby ani jedna strana pro svoje stromy neviděla les – ani svůj, ani les těch druhých. Nabízím tedy pohled vlastní, o němž se troufale domnívám, že pokud sporná hlediska nesjednotí, může je alespoň přiblížit.

Meč: nářadí zdraví a života     

Jen málo předmětů, doprovázejících člověka v životě i smrti, je opředeno tak bohatou a mnohovrstevnou symbolikou, jako meč. A nelze se ani divit: snad nepřeháním, tvrdím-li, že ze všech zbraní, které historie zná, je to právě meč, který doprovází člověka nejdéle. Historické prameny dokládají, že ruka a meč jsou nerozlučnou dvojicí bezmála šest tisíc let.

Mír přichází zevnitř                                              

Skutečný a pravý mír přichází zevnitř. Jak by bylo možné vnutit mír zvenčí? Takový mír není pravý mír, ale pouhé jeho zdání, iluze, udržovaná vnějším tlakem: jakmile pomine síla, která iluzi vytváří, pomine také sama iluze.  

Cesta, dlouhá tisíc mil                                              

Meditace. Frekventované „alternativní" téma; slovo, jitřící fantazii, tajuplná esoterická praktika, záliba tichých bláznů, samurajů a špičkových manažerů; slovo, které vyvolá míruplnou představu kláštera vysoko v horách, a stejně tak i představu nebezpečné sekty; slovo, které slýcháme z mnoha stran a o jehož obsahu mnohdy málo víme. Meditace: odkud to je, co to je, k čemu je to dobré? A případně také – jak do toho? A pokud možno: rychle a hned!

Guru třetího tisíciletí: 2b or not 2b...?    

Guru. Slovo, skloňované ve všech pádech, slovo módní; slovo, poutající pozornost; slovo, navozující zvědavost, nedůvěru, pobavený či shovívavý úsměv; slovo profláknuté a omíláním znehodnocené. Opusťme však na chvíli přidružená doprovodná tušení a dohady, vraťme slovu alespoň pro tento okamžik jeho někdejší význam a zkusme pohlédnout na instituci gurua nepředpojatýma očima.

O Cestě                                                                                                  

Není všechno pro všechny. Je prospěšné mnohé vyzkoušet a toho, co se ukáže jako dobré, se přidržet. Obracím se především k těm, kteří sami sebe považují za Hledající, i sám k sobě, a záměrně ponechávám výklad toho slova v našich osobních kompetencích. Naopak odvracím se od těch, kteří vědí všechno předem a mají patent na pravdu: už našli, jsou v cíli a nemám jim co říct.